Zamyšlení nad okresními koly soutěže TO ZUŠ Ústeckého kraje

Dostalo se mi cti zhlédnout a zároveň i posoudit práci kolegyň, které se svou pedagogickou praxí působí na tanečních odděleních základních uměleckých škol v třech okresech Ústeckého kraje. V rámci celostátní soutěže tanečních oborů ZUŠ, která probíhá vždy jednou za tři roky, se konají taneční okresní přehlídky, jejichž cílem je nejen výběr postupujících do krajského kola, ale i vzájemné setkání, prezentace, konfrontace, reflexe a nakonec i inspirace všech zúčastněných.

Musím konstatovat, že až na drobné výjimky jsem byla velice mile překvapena vzrůstající kvalitou těchto primárních kol (mohu zpětně srovnávat tři až šest let nazpět), zájmem pedagogů o hodnocení poroty i snahou o hledání nových podnětů a tvůrčích přístupů k práci s dětmi. Celkově lze konstatovat posun jak v technické i výrazové úrovni žáků, tak i v uměleckém potenciálu autorské choreografické práce.
Někde se daří lépe, někde méně dobře, nicméně vždy to souvisí s osobním zájmem pedagoga a jeho schopností motivovat své žáky i sebe. Umělecké vzdělávání dětí je bohužel velmi často podceňováno, nedostatečně materiálně i společensky hodnoceno a to nezřídka bývá pro pedagogy velmi ubíjející. Motivace soutěží působí sice atraktivně, ovšem výsledek často ukazuje, že kvůli své tříleté periodě je spíše líhní s kontraproduktivními elementy.

Děti, které nejsou zvyklé vystupovat, jsou stresovány trémou, paní učitelka, která se běžně choreograficky neangažuje, je nucena vytvářet kreace bez adekvátní teoretické přípravy. Na využití jevištní techniky (světla, zvuku) dodávající vizuálním performancím odpovídající umělecký dojem není při zkouškách časový prostor, stejně jako není čas na vyslechnutí poznámek poroty při rozborovém semináři, protože někteří nadřízení (ředitelé) nechápou, že celá akce může mít daleko větší přínos pro pedagogickou práci učitele než jen umístění v tabulce. Výsledek takového přístupu je pak smutný, a to jak na koukání, tak v osobních pocitech dětí a frustraci pedagogů. Přitom stačí tak málo…. poodstoupit ze sevření svých konvencí dávno naučeného a zajetého, oprostit se od dogmatických postupů a postojů a hledat: nové informace, nové inspirace, vlastní nadhled i novou radost z tvůrčího procesu. 

Ona tři okresní kola soutěžní přehlídky tanečních oborů ZUŠ Ústeckého kraje zcela jasně ukázala, kdo hledá, či dokonce již našel odstup, kdo se dále vzdělává (což je pro učitele opravdu nutností i povinností), kdo přemýšlí o tom, co mu odborná reflexe naznačuje, a snaží se najít svůj osobitý přístup, který se okamžitě zhodnocuje v radosti z práce všech zainteresovaných a následně i v soutěžním hodnocení.

Okres Most
V tomto směru jako celek jednoznačně vede mostecký okres. Účast tanečních pedagožek na rozborovém semináři byla téměř 100% a to se hned pozitivně projevilo o týden později při prezentaci některých choreografií ze ZUŠ Litvínov v rámci krajského kola celostátní přehlídky dětských skupin scénického tance Kutná Hora 2015 pro Ústecký kraj, kterou vyhlašuje NIPOS-ARTAMA pod záštitou MKČR.
Mostecké kolo ale také připomnělo jednu důležitou věc, která je v tanci kromě pohybové připravenosti a tanečního výrazu důležitá. Je jí pravdivost v tanečním sdělení, která se snoubí s přirozeností dětí a jejich tanečního projevu. Tedy to, co dělá z běžných a za sebe poskládaných sekvencí pohybu opravdový tanec s uměleckým základem. A nezáleží na tom, zdali se jedná o použité prostředky klasického, lidového či současného tance, nebo jestli je choreografická skladba více dětská taneční hra či scénický tanec.

V Mosteckém kraji, kde se jako rarita na jevišti představily i skupiny tančící společenský tanec a country tance, převažovaly choreografické formy scénického tance s touhou najít rovnováhu mezi výběrem hudby a vlastní představou kompozice. Snaha o tvůrčí přístup dala při přípravě více prostoru samotným dětem a to bylo odbornou porotou hodnoceno velmi kladně. Drobné nedostatky se jevily spíše jako chyby, kterými se člověk (dítě i pedagog) učí, než jako zásadní problém.

Jasně vyplynulo, že určité požadavky na podílení se dětí a skupiny jako celku na tvorbě jsou nezbytnou nutností pro to, aby umělecká výchova splnila svůj účel i ve chvíli, kdy se dítě nebude věnovat tomuto oboru profesionálně. Dále pak se ukázalo, že v každém tanečním stylu, žánru i pohybové technice je stejně důležitá i přesvědčivost v tanečním projevu fungující dohromady s muzikálností dětí, doplněná vhodnou a vyváženou kostýmní složkou, která dotváří estetický dojem z tanečního vystoupení. Technická připravenost žáků je pouze polovičkou výsledku umělecké výchovy. Bez výše uvedeného se tanec stává pouhým cvičením bez hlubších významů a motivací, tedy je pouhou povrchní přípravou těla. Jeho skutečný potenciál, ať už umělecký, kulturní či vzdělávací, je pak využit jen minimálně. 

Talent u dětí se musí rozvíjet harmonicky, aby mohl dozrát a vyznít. Technická i výrazová vyspělost se odvíjí od věku žáků a jejich individuálních fyzických i duševních dispozic. Současný trend v uměleckém světě tance preferuje interprety, kteří jsou tvůrčí, osobití a flexibilní bez zničených kloubů, prošlápnutých zad a pošramocené sebedůvěry. Tak by měli být připravováni od prvních tanečních krůčků nejen ti, kdo vidí v tanci svou profesní budoucnost, ale i ti, kteří jej přijali za součást svého života, byť se mu věnují jen ve volných chvílích.

Okres Teplice
Zatímco přehlídka v Mostě působila vyváženě stylem i úrovní, teplický a ústecký okres přinesly daleko výraznější rozdíly v žánru, stylu, pedagogickém pojetí a bohužel i kvalitě dětských tanečních výstupů. Za ne zcela pozitivní zajímavost v teplickém kole můžeme považovat pokus o předvedení břišního tance v dějové choreografii zkombinované s tančením ne vždy dobře technicky zvládnutého „sur la pointe“. Malá princezna Šeherezáda (III. kategorie) v hlavní roli s cca osmiletou dívenkou tančící na špičkách, která bez většího důvodu v druhé půli děje přejde ke svým tak o 6 až 10 let starším spolutanečnicím, aby s nimi předváděla něco jako „kathak“ tančený před dospělým sultánem, který se k dívkám nakonec velmi neuměle přidá, ospravedlňuje všechny jakkoliv nedobré choreografické pokusy začínajících pedagogů, které jen trochu projevily snahu o hledání vhodného tématu atd. Tato choreografie z TO ZUŠ Krupka byla naprosto odstrašujícím příkladem toho, kam až může zajít nedostatečná profesní kvalifikace, ignorace metodických postupů a absence dobrého vkusu. Následky pro budoucnost se mohou projevit v podobě fyzického poškození malých tanečnic či zkresleností estetických hodnot zainteresovaných žáků a jejich rodin.
Trochu podobně hrůzostrašně působili i Mladí Mozarti, kteří se ve snaze o humorné zpracování klasické hudby dostali do pasti zvané nezvládnutá technika pádu, čímž z jejich tance (v pohybových sekvencích a gestech až nápadně připomínající Kyliánovo Birthday) vznikl jen shluk ran a těžkých skoků. Skupina z TO ZUŠ Teplice, ke které tato choreografie patřila, zde asi neodhadla své schopnosti. Další výstupy z tohoto tanečního oddělení už byly vyváženější s patrnou snahou o dětské taneční skladby a tvořivý přístup stejně jako další z účastníků TO ZUŠ Bílina. Názorný příklad toho, že ani studium taneční pedagogiky na HAMU nezaručí učiteli tance vše, co ke své profesi skutečně potřebuje, a další vzdělávání je i tak věcí nezbytně nutnou, by mohla prezentovat Polka TO ZUŠ Duchcov. U pedagoga (který se stejně jako zástupce TO ZUŠ Krupka na rozborový seminář nedostavil) se evidentně projevila stagnace v jednom modelu výukového „mustru“ pro tzv. techniku lidového tance. Podstata tanečního folkloru, jeho esence a význam zůstaly absolutně mimo hru, čímž je však potlačován důvod k jeho další existenci. Opět příklad špatně pochopeného přístupu k tradici zaměňovaného s dogmatismem. A přitom v jiných tanečních skladbách tato škola nepůsobila negativním dojmem, potenciál zde jistě je, chtělo by s ním chytřeji pracovat.

Ústecké okresní kolo
Okres Ústí nad Labem byl ač co do počtu účastníků nejmenší, kvalitativně však jednoznačně nejlepší.
Navíc přinesl velmi zajímavou konfrontaci metodických principů klasické taneční techniky (ZUŠ Ústí nad Labem – Neštěmice, ZUŠ Ústí nad Labem – Chabařovice) a přístupu českého duncanismu na vysoké úrovni (ZUŠ Evy Randové Ústí nad Labem). Martina Hroudová svým citlivým pedagogickým přístupem, dlouholetou praxí a neustálou aktivitou v zájmu o nejnovější trendy současného tance a tvořivé taneční výchovy okouzlila nás porotce nejen jako hodnotitele, ale i jako diváky. Jako bychom dostali dárek v podobě výjimečného divadelního zážitku z citlivé práce skupiny malých i velkých tanečnic, souladu autorsky tvořené hudby a pohybu dívek vycházejícího z přirozenosti skrze improvizaci. Technika, která se v těle zažívá přirozeným způsobem během tvořivé práce, se ukázala v točivých spirálách, ve skocích, v dynamice pohybu a soustředění, které však nebylo strnulostí, nýbrž oduševnělostí výrazu. Asi proto všechny její práce dostali ocenění s postupem do krajského kola.

Dagmar Veselinovičová, která představila své nejlepší žáky jen v sólech a duetech, se věnuje výuce skrze klasickou taneční techniku na ZUŠ Ústí nad Labem – Neštěmice. Sólová vystoupení byla tanečně velmi čistá, nicméně výtvarné zpracování kostýmů působilo trochu afektovaně, a tím se vytratila ona tolik potřebná pravdivost a přirozenost, které jsou u dětského tanečního projevu základní ingrediencí. Myška ve svém tanci předváděla rozsahy a přemety, čímž i přes svůj široký úsměv působila více jako ambiciózní pokusné zvířátko než jako veselá dívenka, která miluje tanec. Čmelák zase svá obří křídla sotva unesl, i když jeho pohybový slovník svým minimalistickým cupitáním opravdu připomínal let, s takovou zátěží na zádech by se jen těžko zvedl. Podobně zatížené byly i další dva duety z této školy. Klasická taneční technika je při správném přístupu, který zde byl patrný a také byl oceněn, velmi dobrým základem pro budoucí profesionální tanečníky. Měla by být využívána jako prostředek pro umělecké vyjádření, a ne jako cíl k předvádění. Měla by pohybově korespondovat s myšlenkou sdělení, být tanečníkovi nástrojem. Každý pohyb potřebuje ke svému vzniku nějakou motivaci, která, pokud jde o tanec, by neměla být vedena povrchně. 

Klasický tanec je jako technika starých mistrů zatížená akademičností i vysokými nároky na její skutečné ovládnutí. Proto je velmi těžké dostát jasně daným kritériím, zvlášť při prezentaci dětí na veřejnosti. Přestože nedávná doba u nás na oficiálních scénách preferovala balet téměř jako jediný způsob uměleckého tance, současnost už zcela přirozeně vnímá tanec jako široce rozevřený vějíř možností. Do roku 1989 to byly především politické důvody, kvůli kterým se jiné přístupy k uměleckému tanci nepodporovaly. Bohužel z toho vnikly v povědomí veřejnosti omyly, jež se staly všeobecně uznávaným názorem. Že to nepřineslo nic dobrého dokonce ani baletu samotnému, je více než zřejmé (například předsudky vzhledem k chlapcům jako tanečníkům, předsudky o fyzických dispozicích tanečnic apod.). Naštěstí taneční a pohybové výchova, která se v naší zemi systematicky rozvíjí už od 20. let 20. století (např. česká rytmika, duncanismus ad.), se během totalitní éry držela a vydržela. Podobně v tolerované ilegalitě přežily i novodobé taneční styly z 1. poloviny 20. století (vycházející z obdobných kořenů výrazového tance) a s nimi i touha po osobitosti tanečního projevu později exponovaná do zájmu o modern dance v 70. a 80. letech 20. století. Stejně jako klasika jsou však i moderní taneční techniky vhodné až pro pro starší tanečníky s připraveným tělem a zvládnutými tanečními základy.

Taneční výchova je už od šedesátých let 20. století součástí osnov ZUŠ jako elementární taneční průprava pro děti minimálně do 9 let, má své metodické zásady a dané postupy, které se rozvíjí postupně dál i pro starší děti v souladu se skutečným světem a jeho potřebami pod názvem Tvořivá taneční výchova. Hlavním přínosem tohoto metodického principu je to, že zbytečně neničí potenciál nebo zdraví mladých tanečníků, ale naopak rozvíjí a kultivuje přirozenou múzičnost a pohybový talent dětí.
Klasický tanec se nevytrácí, jak se snad někomu může zdát. Bohužel, situace je taková, že už jen málokdo ví a umí s jeho filozofií správně pracovat tak, aby dokázal jeho přednosti využít. A hlavně, aby to dokázal předat i svým nástupcům. Takový člověk zcela jistě ví, že klasický tanec je jen minimálně vhodný pro veřejnou prezentaci dětí, neboť klade na tanečníka velmi vysoké nároky v úrovni interpretace, kterým školní dítě nemůže absolutně dostát, aniž by si při tom nepoškodilo zdraví. Pedagog-choreograf se navíc musí o to víc snažit, aby nalezl odpovídající téma i zpracování, které funguje v respektu k tradici i fyziognomii jeho žáků. 

Dagmar Veselinovičová bezesporu patří mezi vynikající pedagogy klasického tance. Její vizitkou jsou její žáci, kteří mají čistý taneční projev a krásné držení těla a to také porota ohodnotila několika oceněními. Nicméně míra využití klasiky, gymnastiky a akrobacie v rámci soutěže TO ZUŠ přehlušila efektivností onu tolik důležitou pravdivost a přirozenost v dětském tanečním projevu. Vysoko nasazená laťka TO ZUŠ Evy Randové ji v ústeckém okrese bohužel zanechala bez postupu do krajského kola, přestože viditelná kvalita její pedagogické práce je na mnohdy vyšší úrovni než u postupujících choreografií z jiných okresních kol. Opět se zde projevila určitá kontraproduktivnost toho, co je vedeno jako soutěž. V čem se skutečně soutěží a zdali jsou podmínky soutěže opravdu spravedlivé, je otázkou!

Profese učitele tance na ZUŠ je velmi specifická. Musí snad být učitel hudby skladatelem, který svým žákům připravuje skladbičky na míru? A pak jim k tomu ještě přes noc šije oblečení na koncert?
Musí snad výtvarník vybírat dětem k malování a tvorbě vhodnou hudbu a při prezentaci na vernisáži je schován za dveřmi a ony se představují samy?
Výtvarník i hudebník to mohou dělat o své dobré vůli a myslím, že spíše se nic takového neděje.
Taneční pedagog musí. Šít kostýmy, hledat hudbu, vymýšlet choreografii, vést trénink, hledat náměty na tvorbu, vymyslet light design a hlídat zvukaře…. A pak odvézt všechny třídy načas domů, aby rodiče neměli strach.
Protože peněz na kostýmy je málo, pedagogický dozor bývá dost často problém, dobrou hudbu v rádiu nehrají a nevypadá to, že by někdo vymyslel nějaká choreografická díla pro děti, která by se s nimi dala cvičit jako sonatiny od Bacha a zároveň i prezentovat na jevišti, nezbývá, než abychom si jako učitelé tance našli způsob, jak se přizpůsobit situaci. Naštěstí je tu taneční tvořivost, která nám může pomoci využít tuto nespravedlnost k něčemu, co by mohlo nejen nás obohatit nejen v tanci. Naučili jsme se šít, stali se z nás koordinátoři dětských zájezdů, vyznáme se v hudbě určitě o hodně lépe než hudebníci v tanci a hlavně: přičichli jsme i k choreografickému řemeslu, které nám otevírá další rovinu tanečního umění. Kultivujeme děti autorským uměním a děti tahle kultivace duše i těla baví o to víc, o co se na ní mohou samotné podílet. Pozor, to nejsou jen plané řeči, to je prověřeno stoletou praxí a generacemi dětí.

                                                                                                                                článek byl publikován v časopise pam pam 2-15