úterý 26. dubna 2016

Pár slov k FreeFall 2015 - podzimnímu festivalu scénického tance v Praze

Taneční skupina Impuls, ve snaze navázat na tradici dávnou i nedávnou, uspořádala koncem loňského podzimu festival scénického tance nazvaný FreeFall 2015. Kde jinde než v Divadle Komedie se 28. listopadu 2015 sešli příznivci nejen Impulsu, ale i dalších tanečních souborů, které přijaly pozvání. S téměř nostalgickou náladou a zároveň i se zvědavostí se mohl divák těšit na další pražské skupiny jako MJ Studio nebo TS Emotion či TS Rytmus Úvaly.

Židlovačka TS Impuls, chor.: Josef Prouza

Dva bloky krátkometrážních choreografií většinou na jednu hudební skladbu představily současnou produkci těchto souborů, otevřely otázku o podobě a vnímání dnešního scénického tance, budoucnosti této tvorby a její prezentace.
Pouze jednu choreografii přivezlo Taneční studio Emotion, které vede Ivana Malá, a které je i jedno z nejdéle působících soukromých tanečních studií v Praze (od roku 1994) a věnuje se systematické přípravě tanečních interpretů. Přesto, že zaměření studia osciluje mezi scénickým tancem a různými formami street dance, vzhledem k jeho historii (studio vzniklo z amatérské taneční skupiny Emotion) má se scénickým tancem jistě mnoho společného. Bohužel volba choreografie And the winner is… nebyla pro festival tohoto zaměření úplně šťastná. Nejen kvůli věku účinkujících (přece jen celý festival byl koncipován pro vyšší věkovou kategorii, než jsou děti mezi 10 – 12 lety), ale také vzhledem k tvaru dílka, které se prezentovalo jako soutěž mezi čtyřmi cirkusy, což nemělo dostatečnou diváckou odezvu. Pomineme-li to, že k cirkusovému umění měla produkce daleko a pointa v choreografickém zpracování zcela zapadla, lze konstatovat, že TS Emotion vychovává velmi technicky dobře připravené mladé tanečníky. Škoda, že nezvolilo jiný titul ze svého repertoáru. Třeba v roce 2014 přivezlo na krajskou přehlídku do Sedlčan duet V síti, který by byl pro FreeFall jako dělaný.

Taneční skupina Rytmus Úvaly zcela nečekaně představila své tanečnice v choreografiích, které vytvořily následovnice Aleny Navrátilové, zakladatelky této skupiny. Soubor od roku 1991 působí při DDM v Úvalech u Prahy. Sólistky Michaela Bártová tančící Rose, Tereza Rothová, která se kromě choreografické tvorby pro skupinu – Sillouettes a Let me know – představila i ve vlastním improvizovaném sóle Just for, i autorka choreografie Sand Sarah Kubařičová mají kvalitní potenciál, který lze správným vzděláváním dál dobře rozvinout. Zatím skupinové choreografie nezaujaly i vzhledem k formálnímu provedení a retro tanečnímu slovníku, který nepřekročil dobu taneční moderny přelomu 80. a 90. let. Je to s podivem, protože vzhledem k věkovému průměru souboru byly současné členky tehdy ještě „na houbách“.


Zacyklenost v modernistickém tanečním slovníku minulého století je bohužel problém i Tanečního studia Impuls. Paradoxně ne u choreografií zakladatele Josefa Prouzy, ale spíš u tvorby z autorských snah Tomáše Poláka. I přes vysokou technickou a interpretační vyspělost tohoto souboru, kterou by mu mnozí mohli závidět, se tato jevištní prezentace nevymyká průměru. Navíc kombinacím různých podob parketových formací se scénickou modernou (No se puede comprar la vida, White black and red) už dávno (v divadelním prostoru) odzvonilo. I proto jeho další dvě komornější práce, duet Těsně před úsvitem a sólo Pokoj v duši tančené talentovanou Natálii Podešvovou, která se také prezentovala jako choreografka tria Poslední večer, vyzněly o poznání lépe.

No se puede comprar la vida, chor.: Tomáš Polák

Tomáš Polák trochu zapomíná, že stejně jak se vyvíjí naše civilizace (třeba skrze informační technologie či další inovace), tak se vyvíjí i umění jako prostředek společenského vyjádření a komunikace. Prochází inovací, která nebyla, není a nebude nikdy, i přes různé nepřízně osudu, zastavena. Tanec již dávno vyšel ze své ohrádky totalitních předsudků a dostal se z křeče dogmaticky střežených pravidel jednoho tanečního směru či techniky. Jeho podoba (ať pohybová, či motivační) se transformuje paralelně se současnou společností a jejími potřebami (nejen těmi přiznanými). V tomto pohledu je zajímavé, jak ti, kteří skutečně pochopili podstatu tance a jeho funkce, tvořili a zřejmě stále tvoří s určitou nadčasovostí ve vlastním osobitém stylu postupně krystalizující během uplynulého času, ve kterém se termín scénický tanec stal oficiálním označením neprofesionálního současného tance jako amatérské umělecké aktivity.

Proto choreografie Josefa Prouzy (Rolling over, Židlovačka), které v sobě nesou jak určitou sebeironickou nadsázku, tak i opravdovost uměleckého sdělení v nekomplikované formě, jsou stejně poutavé jako tvorba Milany Ježkové (Stres, Vzhůru nohama). Osobitost ve výrazovém projevu MJ studia a technická vyspělost tanečnic, naléhavost sdělení i určitá provokativnost choreografických děl jednoznačně ukazuje, že skutečnou uměleckou osobnost  nedělá jen podpis na žádosti o dotaci odboru profesionálního umění MK.
A že scénický tanec je především způsob originální a jedinečné neprofesionální choreografické tvorby v České republice, která ve své stoleté existenci vyrůstá jako strom z kořenů novodobého tance meziválečné éry, které jsou kupodivu pevné. Možná i proto, že větve jsou pravidelně seřezávány a zaštipovány a zároveň jsou určitou osobní volbou nezávislosti ať na trendech nebo na systému.

Každopádně je velmi nutné Tomášovi Polákovi poděkovat, stejně jako jeho souborové kolegyni Michaele Beranové  a  i všem dalším, kteří se podíleli na realizaci tohoto prvního ročníku festivalu za jejich nasazení díky kterému se scénický tanec v Praze nerozplynul do ztracena ačkoliv k tomu jeden čas neměl daleko. Nelze než pevně doufat, že první ročník nebyl ročníkem posledním, protože akce tohoto typu potřebuje (nejen) pražská scéna scénického tance mládeže a dospělých jako sůl. 


text připraven pro časopis pam pam 1/ 16
pro potřeby blogu mírně doplněn


                                                                                                  

Žádné komentáře:

Okomentovat