Taneční
skupina Impuls, ve snaze navázat na
tradici dávnou i nedávnou, uspořádala koncem loňského podzimu festival
scénického tance nazvaný FreeFall 2015.
Kde jinde než v Divadle Komedie se 28. listopadu 2015 sešli příznivci
nejen Impulsu, ale i dalších tanečních souborů, které přijaly pozvání. S téměř
nostalgickou náladou a zároveň i se zvědavostí se mohl divák těšit na další
pražské skupiny jako MJ Studio nebo TS Emotion či TS Rytmus Úvaly.
Židlovačka TS Impuls, chor.: Josef Prouza |
Dva bloky krátkometrážních choreografií většinou na jednu hudební skladbu představily současnou produkci těchto souborů, otevřely otázku o podobě a vnímání dnešního scénického tance, budoucnosti této tvorby a její prezentace.
Taneční skupina Rytmus Úvaly zcela nečekaně představila své tanečnice v choreografiích, které vytvořily následovnice Aleny Navrátilové, zakladatelky této skupiny. Soubor od roku 1991 působí při DDM v Úvalech u Prahy. Sólistky Michaela Bártová tančící Rose, Tereza Rothová, která se kromě choreografické tvorby pro skupinu – Sillouettes a Let me know – představila i ve vlastním improvizovaném sóle Just for, i autorka choreografie Sand Sarah Kubařičová mají kvalitní potenciál, který lze správným vzděláváním dál dobře rozvinout. Zatím skupinové choreografie nezaujaly i vzhledem k formálnímu provedení a retro tanečnímu slovníku, který nepřekročil dobu taneční moderny přelomu 80. a 90. let. Je to s podivem, protože vzhledem k věkovému průměru souboru byly současné členky tehdy ještě „na houbách“.
Zacyklenost v modernistickém tanečním slovníku
minulého století je bohužel problém i Tanečního
studia Impuls. Paradoxně ne u choreografií zakladatele Josefa Prouzy, ale
spíš u tvorby z autorských snah Tomáše
Poláka. I přes vysokou technickou a interpretační vyspělost tohoto souboru,
kterou by mu mnozí mohli závidět, se tato jevištní prezentace nevymyká průměru.
Navíc kombinacím různých podob parketových formací se scénickou modernou (No se puede comprar la vida, White black and red) už dávno (v
divadelním prostoru) odzvonilo. I proto jeho další dvě komornější práce, duet Těsně před úsvitem a sólo Pokoj v duši tančené talentovanou Natálii Podešvovou, která se také
prezentovala jako choreografka tria Poslední
večer, vyzněly o poznání lépe.
No se puede comprar la vida, chor.: Tomáš Polák |
Tomáš Polák trochu zapomíná, že stejně jak se vyvíjí naše civilizace (třeba
skrze informační technologie či další inovace), tak se vyvíjí i umění jako
prostředek společenského vyjádření a komunikace. Prochází inovací, která
nebyla, není a nebude nikdy, i přes různé nepřízně osudu, zastavena. Tanec již
dávno vyšel ze své ohrádky totalitních předsudků a dostal se z křeče dogmaticky
střežených pravidel jednoho tanečního směru či techniky. Jeho podoba (ať
pohybová, či motivační) se transformuje paralelně se současnou společností a
jejími potřebami (nejen těmi přiznanými). V tomto pohledu je zajímavé, jak
ti, kteří skutečně pochopili podstatu tance a jeho funkce, tvořili a zřejmě
stále tvoří s určitou nadčasovostí ve vlastním osobitém stylu postupně
krystalizující během uplynulého času, ve kterém se termín scénický tanec stal
oficiálním označením neprofesionálního současného tance jako amatérské umělecké
aktivity.
Proto choreografie Josefa Prouzy (Rolling over, Židlovačka), které v sobě nesou jak
určitou sebeironickou nadsázku, tak i opravdovost uměleckého sdělení
v nekomplikované formě, jsou stejně poutavé jako tvorba Milany Ježkové (Stres, Vzhůru nohama).
Osobitost ve výrazovém projevu MJ studia a technická vyspělost
tanečnic, naléhavost sdělení i určitá provokativnost choreografických děl jednoznačně
ukazuje, že skutečnou uměleckou osobnost nedělá jen podpis na žádosti o dotaci
odboru profesionálního umění MK.
A že scénický tanec je především způsob originální a jedinečné neprofesionální choreografické tvorby v České republice, která ve své stoleté existenci vyrůstá jako strom z kořenů novodobého tance meziválečné éry, které jsou kupodivu pevné. Možná i proto, že větve jsou pravidelně seřezávány a zaštipovány a zároveň jsou určitou osobní volbou nezávislosti ať na trendech nebo na systému.
A že scénický tanec je především způsob originální a jedinečné neprofesionální choreografické tvorby v České republice, která ve své stoleté existenci vyrůstá jako strom z kořenů novodobého tance meziválečné éry, které jsou kupodivu pevné. Možná i proto, že větve jsou pravidelně seřezávány a zaštipovány a zároveň jsou určitou osobní volbou nezávislosti ať na trendech nebo na systému.
Každopádně je velmi nutné Tomášovi Polákovi poděkovat, stejně jako jeho souborové kolegyni Michaele Beranové a i všem dalším, kteří se podíleli na realizaci tohoto prvního ročníku festivalu za jejich nasazení díky kterému se scénický tanec v Praze nerozplynul do ztracena ačkoliv k tomu jeden čas neměl daleko. Nelze než pevně doufat, že první ročník nebyl ročníkem posledním, protože akce tohoto typu potřebuje (nejen) pražská scéna scénického tance mládeže a dospělých jako sůl.
text připraven pro časopis pam pam 1/ 16
pro potřeby blogu mírně doplněn
pro potřeby blogu mírně doplněn
Žádné komentáře:
Okomentovat